Super pejsci

Agility
Pes předvádí na překážkách, které připomínají parkur, jsou ale menší a velmi různorodé (např. houpačka, tunel). Psa navádí na jednotlivé překážky jeho psovod. Tento sport není tak jednoduchý jak vypadá, a vyžaduje od psa absolutní ovladatelnost a také talent.

Tento sport k nám přišel z Anglie, kde asi před 25 lety vznikl po vzoru koňských parkurů. V zahraničí je silně podporovaný řadou velkých výrobců hlavně psích krmiv. U nás se o tomto sportu nedá říct, že by byl ještě „v plenkách“. Výcvikové kluby, agility tábory, dobře organizované velké množství závodů a kvalitní reprezentace závodních týmů - to vše naznačuje, že je rozvoj tohoto sportu na správné cestě, tedy spíše ve správných rukou.
O agility se říká, že je to hbitost na šesti nohou. Nadšení, které na závodech předvádí psovod se svým psem při zdolávání nás utvrdí v tom, že výcvik je prováděný formou radostné hry. Pes musí být maximálně ovladatelný a poslušný. Na závodech totiž pes nesmí mít ani obojek ani vodítko. Vzniklé pouto mezi psem a psovodem při výcviku i hře je velmi důležité pro dokonalou souhru na psím parkuru. Podstatná je nejen rychlost, hbitost, ale i přesnost psa. Proto musí být psovod od začátku důsledný a přesný při nácviku zdolávání překážek.
Agility je sport opravdu pro všechny – důležitý je pouze zdravotní stav ať člověka či psa. Mohou ho provozovat děti i důchodci, čistokrevní psi i kříženci. Pokud se však rozhodneme pro vrcholový sport, tak přece jen existují plemena, která jsou pro agility vhodnější a také na závodech úspěšnější. Také vrcholných soutěží (např. mistrovství světa) se kříženci a psi bez průkazu původu zatím nemohou zúčastňovat (neumožňuje to FCI). Převažující jsou však schopnosti a možnosti daného jedince bez ohledu na plemeno. Nesmíme se však spoléhat jen na psa, ale odpovídající kvality musí mít i psovod. Začít můžeme i se starším psem, pokud má alespoň základní výcvik v poslušnosti. U štěňat musíme při nácviku skokových překážek počkat až ukončí svůj tělesný vývoj (záleží na velikosti plemene) nebo alespoň tyto překážky maximálně snížit.
S agility můžeme začít - na některém z okolních cvičišť, která jsou na tento sport zaměřená. Tato cvičiště jsou většinou sdružená v Klubu agility České republiky a u školených instruktorů získáme v našich začátcích důležitou oporu při výcviku našeho psa. Pro ty, kteří ve svém okolí žádné cvičiště nemají tu je alespoň možnost výcvikových táborů. Organizují se pro začátečníky i pokročilé, pro děti i dospělé. Další, poněkud náročnější možností je stát se instruktorem agility = projít potřebná školení, která organizuje právě AK ČR, složit zkoušky a založit vlastní cvičiště.
K tomu potřebujeme odpovídající prostor = rovná plocha (nejlépe oplocená) s rozměry asi 20 x 40 m a samozřejmě překážky. Ty si můžeme vyrobit sami, ale už i u nás jsou firmy, které kompletní sady překážek vyrábí. Je také možné odkoupit od jiného klubu překážky starší, ale ještě bezpečné.
Závody se u nás konají ve venkovním prostředí i v halách většinou pod patronací FCI, takže se pravidla soutěží poněkud liší od pravidel v Anglii nebo v USA. Všechny podmínky upřesňuje Řád agility ČR schválený KA ČR, ten se snaží vyjít vstříc všem zájemcům o agility sdružených v jednotlivých oblastních skupinách.

Psi jsou rozdělení do kategorií podle kohoutkové výšky psa.

S – small (malý) – do 34, 99 cm,

M – medium (střední) – od 35 do 42, 99 cm,

L – large (velký) – od 43 cm.

Další rozdělení je podle obtížnosti tratě a výkonnostních tříd zkoušek – A1, A2, A3 – k tomu jsou samozřejmě přiřazeny odpovídající velikosti psů.
Kromě běžných závodů se konají i celosvětové soutěže mezi kluby – International Agility Link

Flyball
Pes je vyslán psovodem přes čtyři stejné překážky až k „vrhacímu boxu“. Tam pes tlapkou zmáčkne prkénko a tím si odpálí míček, který musí chytit a co nejrychleji přes překážky přinést psovodovi.
<!--[if !supportLineBreakNewLine]-->Flyball vznikl v 70. letech v Kalifornii. Brzy si získal popularitu po celé Americe, hlavně u majitelů temperamentních a hravých pejsků, protože pro psovody nebyl fyzicky náročný. K nám se dostal přes Velkou Británii, Belgii a Holandsko. Nadšenci, kteří viděli ukázky této zábavné sportovní hry na zahraničních výstavách, si první vrhací strojky vyrobili sami a začali na nich se svými psy trénovat. Později nechala firma vyrábějící krmení pro psy vyrobit dvě kompletní sady pro flyball a zapálení pejskaři pro tento sport ho mohli začít propagovat na větších výstavách a při různých akcích.
Této hře se mohou věnovat všechny kategorie pejskařů i ti, kteří nemají žádnou fyzickou kondici. Sportuje hlavně pes. Nezáleží na plemeni ani na velikosti, ale menší plemena mají pro svoji pohyblivost na závodech přece jen větší šance než například plemena obří. Důležitý je zdravotní stav psa, dobrá ovladatelnost, rychlost, chuť hrát si a zájem o aport. Pokud bychom se chtěli věnovat závodům, pak by náš pes neměl být agresivní a ani příliš bázlivý. Při závodech mezi sebou soupeří dvě družstva, každé má čtyři psovody a čtyři psy, takže pes se může dostat do kontaktu s cizími psy i lidmi, proto by neměl být nesnášenlivý.
Sportovní náčiní – k flyballu potřebujeme odpalovací box, tenisové míčky a čtyři stejné skokové překážky. Pro nácvik i závody je potřebné nízké ohrazení parkurů. Box i překážky mohou mít různý vzhled, ale maximální míry jsou pevně stanovené. Celou sadu – tedy míčkový strojek (neboli odpalovací box) i překážky si můžeme vyrobit sami nebo si ji nechat vyrobit. Případně přímo koupit u firmy, která se zabývá výrobou překážek například pro agility.
Výcvik bychom měli začít na některém cvičišti, kde se této hře věnují. Většinou to bývají cvičiště agility. Vyvarujeme se tak zbytečných chyb, které bychom pak pracně a dlouho museli napravovat. Tato hra se zdá na první pohled sice jednoduchá, ale pes při ní vykonává několik cviků (přeskok překážek, odpálení míčku, jeho chycení a rychlé aportování), které musí bezchybně zvládnout, aby se pak mohl zdokonalovat pouze v rychlosti. Můžeme se také přihlásit na tábor nebo víkend s agility, kde se bude vyučovat i tato hra. Některé kluby se této hře věnují i na samostatných víkendech. Nacvičovat flyball můžeme také sami, ale nejdříve bychom měli nasbírat co nejvíce zkušeností z kurzů, ze závodů a akcí kde jsme se s tímto sportem mohli přímo setkat. Domluvit si můžeme i „hostování“ na některém cvičišti, kde se flyballu věnují. Takto můžeme strávit alespoň pár hodin nácviku této hry pod dozorem již zkušených cvičitelů.
Závody jsou organizovány většinou podle pravidel NAFA (North American Flyball Association). U nás se jich už koná několik ročně. Atraktivnost flyballu spočívá v tom, že spolu soutěží dvě družstva. Každé má čtyři psovody se čtyřmi psy a svůj ohrazený parkůr. Psovod svého psa posílá přes čtyři překážky postavené v řadě za sebou, jejich výška je nastavená podle nejmenšího psa v družstvu. Po překonání překážek pes zmáčknutím pedálu na vrhacím boxu odpálí míček. Ten chytí a co nejrychleji aportuje svému psovodovi zpět, znovu přes všechny překážky. Protože o vítězství rozhoduje rychlost i přesnost, dohlíží na obě družstva několik rozhodčích. Pro diváky je pak atraktivní nejen rychlost psa, ale i krkolomné skoky, při kterých pes chytá míček.

Frisbee disk
Psovod různými způsoby nahazuje svému psovi létající talíř. Zábavná a efektní hra, která psa trénuje v obratnosti a pohotovosti.
Házení létajícího talíře psovi je výbornou hrou, ale i užitečným doplňkovým sportem třeba k agility. Pes se při ní procvičuje v obratnosti a rychlosti a také v aportování.
V zahraničí se pořádají už i různé soutěže. U nás se zatím s touto hrou setkáváme v podobě poutavých ukázek pro diváky na výstavách a jiných sportovních akcích.
Je to skvělá hra - hlavně pro majitele temperamentních a hravých psů. Pes při chytání disku provádí různé výskoky a krkolomné obraty. Proto bychom měli i při této zdánlivě nenáročné hře zvážit jeho fyzické možnosti. U mladých psů, hlavně velkých plemen, bychom měli počkat s intenzivním tréninkem až bude ukončený vývoj jeho pohybového aparátu. Staršímu zdravému psovi tato hra jen prospěje.
Disk – můžeme koupit téměř v každém větším obchodě s potřebami a krmením pro psy. Vyrábí se plastové nebo z pevné látky (ze které se šijí batohy) v pěkných pestrých barvách, různých tvarů i velikostí. Psi mají raději disky látkové. I když mají menší životnost, zvlášť opatrnějším psům se lépe chytají bez rizika zranění. Plastové jsou vhodné pro tvrdší nebo už dobře trénované psy. U tohoto druhu disku musíme dávat pozor, abychom psa hlavně v začátcích tréninku nezranili a tím ho od další hry neodradili. Poškozený disk bychom měli včas vyměnit za nový, protože při hodu už nedrží předpokládaný směr a mohl by ohrozit psa i psovoda.
Disky, které se prodávají ve sportovních potřebách, nejsou pro hru se psem vhodné. Zpravidla jsou vyrobené z méně pevného a odolného materiálu než talíře pro psy. Pokud by je rozkousli, mohli by jejich úlomky i spolknout a zranit se. Nikdy také nenecháváme psovi disk na hraní bez dozoru psovoda.
Výcvik – vždy trénujeme na rovné, nejlépe travnaté ploše. Podklad by neměl klouzat, alespoň ne v začátcích výcviku. V okolí by neměly být stromy nebo větší předměty, o které by se v zápalu hry pes mohl zranit. Také by to mělo být dále od rušných silnic, kde jezdí auta. Ideální je zahrada, louka, volné hřiště nebo nefrekventované parkoviště. Měkký – tedy travnatý podklad je při tréninku optimální.
Psa nejdříve s diskem musíme seznámit. Podáváme mu v něm pamlsky nebo jiné krmení. Později si s diskem pohazujeme a pak mu ho zkusíme nabídnout. Pokud zná pes povel - vezmi, je to snadnější, ale každý pes, který rád aportuje po disku rád chňapne. Můžeme mu ho na kratší vzdálenosti i házet, ale pozor, aby se nenaučil disk pouze aportovat – tedy nosit ze země. Snadné je, když pes zná povel – chyť – při hře s balónkem, pak stačí vyměnit míček za disk a máme vyhráno.
Když už pes bere disk rád do tlamy, zkusíme se s ním o něj lehce přetahovat. Pokud se o něj i dále zajímá, můžeme mu ho z krátké vzdálenosti (asi 2 metry) lehce hodit. Později vzdálenost prodlužujeme. Pes se ale většinou snaží chytit disk přímo u nás, proto budeme potřebovat pomocníka, který psa v požadované vzdálenosti od nás přidrží. Můžeme i využít povely ze základního výcviku – stůj – nebo – čekej a tak udržet psa v potřebné vzdálenosti od nás i bez pomocníka. Časem, při opakovaném tréninku pes už pozná, že si má trochu „nadběhnout“. Jakmile začne s chutí disk chytat – většinou výskokem, ze země nebo přímo z rozběhu, můžeme disk házet různým směrem i pod různým úhlem. Je zbytečné ho házet příliš vysoko, psovi se špatně chytá a o hru pak ztrácí zájem.
Házení bychom si měli nejdříve natrénovat sami bez psa, abychom mu pak jeho snažení zbytečně nekazili. Házet se dá celou paží nebo jen zápěstím. Na švihu a následné rotaci pak závisí let talíře.
Disk bychom nikdy neměli házet více psům naráz. V zápalu hry by mohlo dojít k vážné srážce a následnému zranění. Výbornou změnou je házení disku mezi více osobami, přičemž pes se ho nadšeně snaží chytit. Ten totiž téměř vždy vyhrává.

Musical Canine Freestyle
Psovod se svým psem předvádí po určenou dobu (zpravidla jen několik minut) sestavu cviků, v rytmu doprovodné hudby.
<!--[if !supportLineBreakNewLine]-->

Coursing
Jsou to přírodní dostihy, předchůdci dostihů na drahách. Běhají se na dráze v přírodním terénu, kde pes (mohou běhat různá plemena) zdolává různé překážky – stromy, keře, voda aj. a snaží se dostihnout umělou vlečenou návnadu.

Dostihy „races“
Zúčastňují se jich chrti vybíhající ze startovních boxů, a po upravené dráze (ta musí mít pravidelný tvar např. ovál) sledují umělou návnadu – vlečený igelitový střapec. U nás mediálně opomíjený, ale velmi napínavý a zajímavý sport.

Dog-packing
Pes nese na zádech speciální malé batohy. Je to spíše užitečný doplněk k jiným sportům, vycházkám do přírody nebo i k běžným denním nákupům. I na nošení břemene musí být pes trénovaný.
<!--[if !supportLineBreakNewLine]-->K nošení břemene používaly své psy už odpradávna některé indiánské a severské kmeny. Při zdolávání náročných terénů byli psi, i když měli náklad, přece jen podstatně pohyblivější, méně nároční a vzhledem ke své velikosti i více unesli, než například koně. Později tento způsob „přesunu“ materiálu převzali prospektoři, lovci kožešin, trappeři a různí dobrodruzi či cestovatelé. Ti, kteří se pohybovali převážně v horách, případně chtěli využít vlastní psy i pro jinou činnost než je lov, zápřah a hlídání. Nebo byl pro ně kůň příliš nákladný a náročný. U nás je nošení břemene aktivitou, která doplňuje turistické sporty. Pes s batohem nás může provázet na toulkách přírodou, ale může nám také nosit nákupy z obchodu.
Psí batohy. Pes svůj náklad nese v postranních batůžcích, které jsou velmi podobné cyklobatohům. V horní části jsou spojené popruhy nebo pruhem pevné látky (např. batohovina) s větracími otvory. Na horním pruhu někdy bývají řemeny k upevnění např. deky, spacího pytle nebo přebytečného svršku psovoda. Spodní části batohů jsou spojené břišním popruhem s přezkou. Oba batůžky jsou pro lepší upevnění spojené hrudním popruhem. Velikost bychom měli zvolit podle plemene psa. Psí batohy koupíme u téměř každé firmy, která vyrábí speciální potřeby pro psy. Šijí se většinou v univerzální velikosti.
Využívat k nošení břemene můžeme každého většího (výška v kohoutku alespoň 50 cm), ale hlavně zdravého a dospělého psa. Vzhledem k zatížení kostry, musí mít pes ukončený fyzický vývoj (nejdříve v 1,5 roce). Zátěž má rozloženou v oblasti za kohoutkem a na lopatkách.
Trénink.. Pes by měl mít alespoň základní výcvik poslušnosti, tj. chůze na vodítku, povely – „ke mně“, „k noze“, „zůstaň“, „čekej“. Nejdříve nacvičujeme nošení batohů bez zátěže. Psovi nasadíme batůžky (při tom ho uklidňujeme a chválíme) a připneme ho na vodítko. Temperamentním jedincům je nasadíme po vydatné procházce. Nesmíme mu dovolit, aby se s batohem válel nebo se ho snažil jiným způsobem zbavit. Dobře se odreaguje, když ho vezmeme na kratší procházku do známého prostředí. Pokud se chová klidně a batohů si nevšímá, vydatně ho chválíme.
Nošení zátěže v batozích. začneme cvičit, až si pes na prázdný dobře zvykne. Ze začátku je vhodné dávat do batohu jen měkké věci. Pes si totiž musí také zvyknout, že je poněkud širší. Často nevědomky zavadí o každý předmět nebo i strom, který je u cesty. Nejblíže jsou naše nohy, proto psa vedeme vždy na krátkém vodítku před námi. Také bychom měli psa naučit překonávat s batohy různé překážky a začínáme samozřejmě od těch nízkých (spadené stromy, různé příkopy nebo také i schody).
Při přechodu na opravdovou zátěž bychom si měli pamatovat alespoň těchto pár zásad..
Batoh by měl být vždy vyvážený a musí psovi dobře „sedět“. Neměli bychom do něj dávat ostré, rozbitné nebo cenné věci (fotoaparát, doklady apod.). Každou pro psa lákavou potravinu bychom měli uložit do uzavíratelných sáčků. Hlavně u krátkosrstých a hladkosrstých psů musíme pečlivě dbát na to, aby je obsah batohu (lahve, konzervy apod.) nikde netlačil. Nezapomínejme, že při rychlejším pohybu se může zátěž v batohu různě přemisťovat. Doporučená zátěž je 1/3 hmotnosti našeho psa. Dobře trénovaným psům nedělá problém ani větší zátěž (může to být až 1/2 hmotnosti psa). Nedoporučuje se však dlouhodobě psa přetěžovat, i když víme, že je ve výborné kondici.
Ani zacvičené psy bychom s batohy neměli pouštět na volno. Nošení batohů je přece jen „práce“, ale při povelu „volno“ má pes potřebu se proběhnout a náruživí lovci by nám i s batohy mohli někde zmizet za zvěří nebo milovníci vody v nejbližším potoku (toto nebezpečí hrozí hlavně při teplém počasí). Klidného a dobře ovladatelného psa můžeme pustit i s nákladem na volnějším prostranství, kde se nemůže zachytávat za keře či stromy. Ne každý pes se naučí překážky obcházet a obsah batohu už by pak nemusel mít odpovídající konsistenci.
Se zátěží pak psa trénujeme na určené vzdálenosti. Začínáme krátkými vycházkami do okolí a postupně ho pak bereme i na delší výpravy v různém tempu. Psi mají většinou zpočátku potřebu jít s batohy velmi rychle, ale časem si na určené tempo zvyknou. Opatrní bychom měli být, když je teplejší počasí. Hrozí zde nebezpečí přehřátí jeho organismu, proto nezapomeneme na vodu i pro psa, zmírníme tempo a zvolíme cestu, která vede ve stínu.
Nošení batohů musíme psa postupně naučit, tak jako při každém jiném výcviku být důslední a často ho chválit. Jedině tak získáme pracovitého pomocníka k vycházkám do přírody nebo i na extrémní závody.

Weight Pulling
Pes táhne na určitou vzdálenost (10 metrů) speciální vozík nebo sáně s daným nákladem. Na soutěži pak záleží na tom, který pes utáhne nejvíce kilogramů v daném časovém limitu. Dnes už je to u nás rozšířený sport na vysoké úrovni.
Psi byli k tahu používaní odedávna. Na myšlenku soutěžení přišli zlatokopové a jiní přistěhovalci na dalekém severu. Uzavírali mezi sebou vysoké sázky o nejsilnějšího psa. Ten musel odtrhnout přimrzlé sáně s nákladem a odtáhnou je na určenou vzdálenost. Kromě psích zápasů nebo závodů se psím spřežením to byla jedna z nejsledovanějších zábav tamních dobrodruhů.Velmi poutavě ji líčí ve své knize známý spisovatel Jack London.
Jako sportovní disciplína se pulling začal nejdříve prosazovat hlavně v Kanadě a USA. V roce 1984 byla v Severní Americe založena organizace International Weight Pull Association, která ustanovila pravidla a podmínky pro soutěže v této disciplíně. Soutěže se na severu Ameriky však konají více než 70 let. Těší se zde velké popularitě. Je to napínavá podívaná podpořená i možností peněžních sázek.
V České republice se první závody konaly po roce 1990. V začátcích byl tento sport využíván většinou jen jako doplňkový pro mushery (závodníky se psím spřežením). Po čase si získal mnoho příznivců hlavně u majitelů, kteří chtěli závodit a při tom neměli zájem věnovat se rychlostním sportům s více psy. V dnešní době se na soutěžích v pullingu setkávají téměř jen samí specialisté na tento sport. V roce 2002 byla oficiálně schválena Asociace pořadatelů Českomoravského pullingového poháru. Byl vypracován soutěžní řád (ten je proti závodnímu řádu neustále upřesňován a rozšiřován) a pravidla pro oficiální soutěže. Podle těchto pravidel se u nás každoročně koná už mnoho kvalitních a známých závodů.
Vhodný pes
Pullingu se můžeme věnovat téměř s každým atleticky stavěným a přiměřeně osvaleným psem. Minimální doporučená výška v kohoutku je okolo 50 cm. Tedy kromě severských plemen (aljašský malamut, sibiřský hasky, samojed, grónský pes) to mohou být plemena ovčácká, pastevecká, dogovitá a někteří teriéři (stafordšírský bulteriér, pitbulteriér). Nevhodná jsou plemena s jemnou konstitucí. Důležitý je ukončený tělesný vývoj psa. Proto bychom měli trénovat s plnou zátěží nejdříve po dovršení osmnácti měsíců věku psa. Záleží na jednotlivých plemenech. Vzhledem k tomu, že pes bude tahat těžký náklad, musíme předpokládat změnu ve vzhledu jeho postavy. Některým psům je dokonce tah lehké zátěže doporučován. Pes si tréninkem může zlepšit úhlení zadních končetin, rozšíří se mu hrudník, ale pak se také může stát, že by mohl mít postoj hrudních končetin příliš široký. Rozhodují vrozené dispozice v exteriéru psa. Pes tahá na soutěžích jen ze své vůle a „pro svého pána“. Může být nadšeně povzbuzován jen slovními povely, případně také lákáním na pamlsky. Proto je přátelský vztah mezi majitelem a psem velmi důležitý. Pes musí mít v krvi také alespoň trochu soutěživosti podpořenou ctižádostivostí (tu si velmi rychle vypěstují hlavně úspěšní psi).
Psovod nemusí disponovat žádnou zvláštní fyzickou kondicí, musí však být pro psa dobrou psychickou oporou, dokázat ho motivovat a náležitě povzbudit. A to nejen při tréninku, ale zejména na závodech.
Pomůcky
Důležitý je dobře padnoucí postroj, přímo určený pro práci v těžkém zápřahu. Nevhodné jsou druhy s tzv. „volnými zády“ na sprintový trénink v zápřahu. Tažné lano nesmí pružit. Jeho délka musí být nejméně 2 metry. Zátěž pro lehký trénink – pneumatika z osobního vozu (typ přiměřený velikosti psa), svazek silných řetězů nebo malá kláda. Pro trénink těžké zátěže můžeme využít plně obsazenou tréninkovou káru určenou pro psí spřežení, různé druhy naložených čtyřkolových přepravních vozíků nebo i vyřazeného Trabanta. Pro zimní trénink jsou ideální pevné nákladní saně. Je možné použít i saně původně určené za malého koně.
Výcvik
Začínáme navykáním psa na postroj, a to už od 6. měsíce. Než dokonale fyzicky dospěje, budeme ho učit lehkému zápřahu. Můžeme s ním v běhu trénovat krátké úseky (jako u canicrossu), aby se pes naučil na povel táhnout. Do doby plné zátěže také psa plně socializujeme mezi psy a lidmi a věnujeme se s ním alespoň základnímu výcviku poslušnosti ("ke mně", "sedni", "lehni", "zůstaň", "stůj" apod.). V další fázi pak psa cvičíme v tahu lehké zátěže na delší vzdálenosti. Je to nutné pro jeho vytrvalost a kondici. Zpočátku stačí jen 500 metrů a podle toho, jak se zlepšuje jeho kondice, zvětšujeme vzdálenost na několik kilometrů. Jako lehkou zátěž může použít menší pneumatiku z osobního automobilu (záleží na velikosti psa), svazek silných řetězů nebo malou kládu. Tažený předmět musí být za psem zapřažený minimálně ve dvoumetrové vzdálenosti, aby ho nemohl zranit. Pes si musí totiž většinou zvyknout, že se za ním "sune" nějaký předmět. Nesmí se ho bát, a proto mu ani nesmí najet na zadní nohy.
Psa v postroji připneme na delší vodítko a zapřáhneme k zátěži. Potom ho v podřepu, vzdáleni od něj asi 3 metry, voláme k sobě. Pokud zná povel například "go", "jdeme" a podobně, můžeme stát až za zátěží a pobízíme ho těmito povely vpřed. Můžeme jít také vedle něj a pobízet ho stejným způsobem. Podle velikosti a mohutnosti psa musíme pečlivě zvolit zátěž. Každý druh klade jiný odpor. Pes si musí být zpočátku jistý, že zátěž utáhne. Jakmile pes "zabere" a vyrazí, ať už k nám či vedle nás, vydatně ho chválíme a povzbuzujeme. Pokud se pes snaží, ale vyskakuje do výšky a nejde mu zátěž odtrhnout, zvolili jsme ji příliš velkou. Proto ji dáme menší a vyskakování, vyvlékání z postroje, tah do strany a další nežádoucí projevy, při kterých pes pouze ztrácí energii, tlumíme. Psovi dáme povel "nesmíš" a odvedeme ho před zátěž do správné pozice tak, aby bylo tažné lano opět napnuté. Pokračujeme povelem stůj, a až pes klidně stojí, pochválíme ho a pokus o zdolání zátěže opakujeme. Někdy, ale opravdu jen někdy, můžeme psovi v počátcích výcviku pomoci vodítkem nebo lanem, které upevníme na zátěž a jakmile se snaží, nenápadně mu pomůžeme.
Jestliže psa voláme, a on vůbec nechápe, co po něm žádáme nebo se mu zdá připřažení k zátěži omezující, jemně ho za vodítko přitahujeme k sobě, přivoláváme a zároveň při sebemenší snaze táhnout ho chválíme a povzbuzujeme. V tomto případě musíme pro začátek použít co nejmenší zátěž, aby pes pochopil, že s ní lze pohnout. Jako odměnu dáváme psovi pamlsky nebo jen povzbuzujeme. Jiné způsoby lákání či odměňování nepoužíváme. Komplikovalo by nám to práci při soutěžích, kde jsou ostatní způsoby zakázané. Takto cvičíme, pokud nám to čas dovolí, každý den. Zpočátku trénujeme jen několik desítek metrů a teprve až uvidíme na psovi, že má chuť běžet se zátěží dále, začneme trénink prodlužovat. Vhodná jsou klidná a bezpečná místa - např. polní nebo lesní cesty. Na vycházkách ho vodíme na delším vodítku nebo může jít na volno (záleží na ovladatelnosti psa a náročnosti terénu). Pokud se nám zdá, že pes už běží se zátěží velmi lehce, můžeme ji postupně začít zvyšovat.
Práce s vyšší zátěží.
Zná-li pes práci v zápřahu u kola apod., necháme ho táhnout kolo nebo tréninkovou káru a pomáháme mu jen když vidíme, že by ji při zastavení nebo např. rozjezdu do kopce neutáhl. Později si vybereme rovný terén (nejlépe asfaltovou cestu) a pokračujeme v nácviku přivolávání. Je to snadnější metoda než psa se zátěží povzbuzovat do tahu za břemenem. Pomocník stojí na káře a psovod tahouna ze 3 metrů přivolává. Při úspěšném zdolání této vzdálenosti ji prodloužíme asi na 5 metrů a postupně zvyšujeme až na 10 m, což je maximální vzdálenost používaná na závodech. Zátěž také postupně zvyšujeme, ale při každém náznaku přetížení ji musíme opět snížit. Nejlepší je psa trénovat na obdobném vozíku, který se používá na závodech. V zimě použijeme místo vozíku sáně. Trénujeme na rovném, hladkém, ale ne zledovatělém povrchu. Trénink se zátěží vede psa k nalezení vlastního postoje a stylu, které pak zúročí na závodech. Pes nám musí věřit, že jde zátěž utáhnout, jinak ho velmi rychle naučíme prohrávat. Proto i na závodech, když překročí časový limit, mu pomocník (na požádání) dotlačí vozík do cíle.
Závody.
Na soutěžích si můžeme nejlépe prověřit, jak dobře jsme trénovali a porovnat tak sílu našeho psa s jinými tahouny. K dispozici tam většinou před závodem bývá standardní vozík, a tak si náš nováček může vyzkoušet i jeho tahání bez zátěže.
Závodní sezóna v naší republice začíná v lednu a končí v září. Soutěže se konají na dvou typech drah, záleží na ročním období. Na pevném povrchu - tráva nebo asfalt nebo na sněhu (ty jsou zatím spíše výjimkou). Pokud se závody konají např. v hale, měla by být na zemi položená speciální krytina. Na trávě se používají vozíky tažené po kolejnicích, na asfaltu pak s pevnými nebo bantamovými koly. Oba typy bývají většinou s pevnou nápravou a s koly, která se musí lehce otáčet. Jedině kvalitní konstrukcí vozíku lze se stejně silnými psy dosáhnout mimořádných rekordů. Trasa, po které vozík jezdí, by měla být nezvlněná a vodorovná, protože však takové místo bývá vzácné, je snazší používat vozík tažený po kolejnicích. Zátěží mohou být např. betonové dlaždice, dřevěné špalky nebo i pytle se psím krmením.
Soutěží se mohou zúčastnit všechna plemena psů vhodná k tahu a to i bez průkazu původu. Věkové omezení - psi do 1 roku a starší 12 let nesmí startovat. Kategorie jsou rozdělné na psy nebo feny podle hmotnosti:

<!--[if !vml]--><!--[endif]-->

psi - do 28 kg, od 28 do 40 kg (včetně), nad 40 kg
feny - do 23 kg, od 23 do 31 kg, nad 31 kg

<!--[if !vml]--><!--[endif]-->

Na každém závodě je veterinární dozor, který dohlíží na zdravotní stav a způsobilost psů (únava, nemoc, březost) před závodem i během něho. Rozhodčí je oprávněn pak psa ze závodu vyloučit. Kromě jiného může diskvalifikovat psovoda pro hrubé zacházení se psem.
Průběh soutěže.
Na každé kolo je vyhlašovaná určitá zátěž. Základní zátěží bývá většinou 300 kg. S každým kolem se zátěž zvyšuje přibližně o 30 - 60 kg. Každý pes má max. 8 pokusů + 1 opravný. Záleží jen na nás, ve kterém kole nastoupíme. U psů začátečníků je vhodné nastoupit hned do prvního kola. S nižší zátěží si méně zkušený pes snadněji zvykne na povrch, po kterém vozík potáhne nebo i na rušné prostředí kolem. Diváci jsou samozřejmě oddělení bariérou, ale jejich nadšený potlesk, např. při zajímavém stylu našeho psa, ho může přinejmenším překvapit.
Pak už jen záleží na taktice psovoda. Některé ostřílené psí borce, hlavně té vyšší váhové kategorie, ze začátku ani u vozíku neuvidíme. Jejich psovodi - handleři většinou čekají na tu správnou váhu a zbytečně psa neunavují. Někdy však přehnaná taktika může vést ke zbytečnému ukončení v soutěži.
Pokud jsme se rozhodli pro vyhlášenou zátěž, psa v postroji (pes nesmí tahat na obojku) přivedeme k vozíku. Za lano, které je na něm upevněné, ho připřáhneme. V okamžiku, kdy jsme od psa vzdálení asi na délku paže, nám rozhodčí oznámí, že začíná běžet čas. Podle tréninku se musíme předem rozhodnout, jestli psa budeme pobízet vedle vozíku, za startovní nebo za cílovou čárou. Proto ho při zapřažení klidně postavíme do správné polohy před vozík, dáme mu povel "stůj" nebo "zůstaň" a rychle se přemístíme, např. za cílovou čáru. Odtud psa voláme a povzbuzujeme, až se dostane za námi do cíle (časový limit je 90 sek.). Při zamotání psa je povolené ho rozmotat, ale pak se ihned musíme vrátit za cílovou čáru - stále běží čas. Ten se zastavuje až vozík projede cílem nebo když vyprší určený limit - tedy 90 sek. Pokud nastane porucha technického typu - praskne postroj, lano apod. - můžeme pokus opakovat. Psa ani vozíku se nesmí nikdo dotýkat a nesmí se také používat pomůcky, jako je např. "rukáv" nebo bič. Zakázané je také lákání na jiného psa nebo jiné zvíře.
V cíli psa pochválíme a odměníme nějakou dobrotou. Potom ho odvedeme na klidné místo, nejlépe do stínu, případně mu dáme trochu napít. Při velkém teple někteří psi ocení i osvěžující sprchu.
Pak si rozmyslíme, na jakou další váhu nastoupíme. Neměli bychom také zapomenout sledovat soupeře v naší kategorii, abychom zvolili správnou taktiku.
Jestliže se pes v daném limitu se svou zátěží nedostane do cíle ani při opravném pokusu, z "výchovných" důvodů požádáme pomocníka, který je za vozíkem, aby už mimo soutěž psovi náklad dotlačil do cíle. I když jsme možná zklamaní, pokud se však pes alespoň trochu snažil, musíme ho také pochválit. V dané kategorii pak vyhrává pes, který utáhne největší zátěž. V případě shodné zátěže rozhoduje čas, za který pes dotáhnul vozík do cíle.
Přesná pravidla stanovila Asociace pořadatelů ČMPP v závodním a soutěžním řádu.
Kdo alespoň jednou shlédl soutěž v tahu břemene určitě všem potvrdí, jaká je to napínavá, ale někdy i velmi zábavná podívaná. To když se pes chvíli usilovně snaží odtrhnout vozík a pak si v charakteristickém postoji přímo před vozíkem "odlehčí" svou zátěž. Nebo když už zdáli slyšíte řev podobající se lvímu a ne psímu. Když přijdete blíže, vidíte, že na základní zátěži stojí pes jak hora a snaží se všem vytroubit, že si ho jeho páneček dovolil zapřáhnout. Ten mezitím v cíli mohutným povzbuzováním ztratil hlasivky a už jen chroptí. Pak není pochyb, kdo je tu týrán.

Dog-trekking
Pes v postroji nebo jen s obojkem je spojen tažnou šňůrou se svým psovodem, který musí v případě, jedná-li se o závody, nést povinnou výbavu předepsané hmotnosti. Oba, odkázaní několik dnů jen sami na sebe, překonávají ve složitém přírodním terénu až stokilometrové etapy - podle trasy vyznačené organizátorem a mapě. Jedná se o extrémní individuální sport pro dobrodruhy a samorosty, kteří dokáží přežít v přírodě v jakýchkoli podmínkách.

Canicross
Psovod a jeho pes běží přírodní cestou. Pes v postroji táhne na tažné šňůře svého psovoda a pomáhá mu tak snadněji překonávat obtížný terén.

Bikejöring
Pes v postroji (nebo i dva) táhne na tažné šňůře psovoda na kole. Tato disciplína vyžaduje absolutní poslušnost psa a souhru obou v rámci jejich bezpečné jízdy. Tento sport není povolené ani vhodné provozovat na veřejných komunikacích!
<!--[if !supportLineBreakNewLine]-->Další odvětví tažných sportů oblíbené hlavně u těch, kteří vlastní jen jednoho psa a chtějí se věnovat některému z rychlostních disciplín. Jezdci se psím spřežením v období, kdy není sníh, trénují na kolečkových vozících. Bikejöring se vyvinul jako jedna z letních alternativ (kromě běhu se psem a jízdě na koloběžce se psem) pro ty, kteří se věnovali zimním sportům, např. skijöringu. V našem mírném pásmu bývá, snad kromě hor, sněhu poskrovnu, a tak se stal po čase samostatným sportem.
Vhodné plemeno psa je stejné jako u jiných tažných sportů. A také jako u nich začínáme s plnou tréninkovou zátěží až po ukončení tělesného vývoje našeho psa. I když je kondice a zdraví jezdce velmi důležité, stejně podstatné je zvládnutí techniky jízdy v nerovném terénu.
Vybavení
Pes potřebuje dobře padnoucí postroj typu "sprint" nebo "turist" (jako stopovací). Psovod, tedy jezdec musí mít výbavu obsáhlejší. Samozřejmě kolo s hrubým vzorkem, tomu odpovídá horské závodní. Pro začátek a na rekreační jízdy nám postačí jakékoliv starší, ale ve výborném technickém stavu. Tzn. dobré brzdy, pevný rám a zesílené špice. Pes je s kolem spojený odpruženým tažným lanem dlouhým asi 3 m. Pro jezdce je na závodech povinná cyklistická přilba, je však neméně nutná i při trénincích. Dalšími vhodnými doplňky jsou chrániče kolen a loktů. Také správně zvolená sportovní obuv je další zárukou bezpečné jízdy. Nejen že nesmí na pedálech klouzat, ale také v ní budeme někdy i běhat. Cyklocomputer není nutný, ale máme-li ho, poskytne nám mnoho užitečných údajů o výsledcích tréninku (průměrná rychlost, doba jízdy, celková délka ujeté tratě i nejvyšší rychlost kterou jsme krátkodobě dosáhli).
Trénink
Na kole snad umí jezdit každý nebo alespoň ten, který se o tento sport zajímá. Pes potřebuje výcvik jako u canicrossu nebo skijöringu. Tedy 100% ovládat všechny potřebné povely. Velmi důležitá je opět výchova - zvykání na zvěř, netečnost k jiným psům apod. Nejdříve postupně psa musíme zvykat na pohyb kola za ním. Zde je nejlepší pomocník, který při startu psa podrží a pokud to bude nutné (pes je nejistý, otáčí se, jde do strany apod.), chvíli vedle něj běží a spolu s jezdcem jej povzbuzují. Pokud však spolehlivě zvládá běh se svým psovodem, měl by reagovat na povel "goo" i před kolem. Délku tratě postupně prodlužujeme podle kondice psa. Společným tréninkem si zdokonalujeme výdrž, obratnost a techniku jízdy na různém povrchu. Na pevném podkladu (asfalt nebo beton) trénujeme jen krátké přejezdy. Na asfaltce se bude pohodlně jezdit nám, ale psovi zničíme pohybový aparát i další chuť běhat. Pokud takto jedeme se psem po silnici, dopouštíme se i dopravního přestupku. Takže jezdíme po lesních a polních cestách - vždy s ohledem na okolí (např. v lese zbytečně nekřičíme). Jízda se psem před kolem je poměrně riskantní záležitost. Počítáme s tím, že kolo má velmi malou stabilitu. Musíme se naučit předvídat a velmi rychle hodnotit situace. Za každou zatáčkou může být něco nečekaného. Příjemná projížďka se s hůře ovladatelným psem může změnit ve zběsilou jízdu nezřídka končící nepříjemnou havárií. A nemusí být na vině ani pes. Stačí, když se budeme třeba snažit na kluzkém povrchu někoho nebo něco objet, ztratíme trochu rovnováhu a úraz je tu. Proto musíme také neustále sledovat okolí i chování psa (to nám prozradí mnohem více než co sami vidíme). Trénovat musíme pravidelně a často (nejlépe denně). Pokud si naivně myslíme, že vyrazit se psem jednou za týden stačí, pak jsme na velkém omylu. Pes zapomíná povely, my zručnost a jízda pak nebaví ani nás, ani psa. Dáváme pozor, abychom psovi nezpůsobili úraz. Např. přejet mu tlapy, spadnout na něj nebo to nejhorší, když se mu ocas zamotá do kola či řetězu. Za týrání může být také pokládáno naplno trénovat psa v příliš teplém počasí (nad +15°C).
Trénink vždy objektivně vyhodnotíme a podle výsledků se zaměříme na odhalené nedostatky.
Závody
Tento sport se jezdí při závodech psích spřežení (jsou-li na kolečkových vozících), či canicrossu podle mezinárodních pravidel zastřešujících organizací. Mistrovství této disciplíny však může být vyhlášeno i samostatně. Kategorie se rozdělují na muže a ženy, případně děti. Termíny závodů můžeme zjistit např. na termínové listině SMČR. I v tomto sportu máme skvělé reprezentanty, kteří se i na nejvyšších soutěžích umisťují na předních místech.

Skijöring
Pes v postroji (nebo i dva) táhne na tažné šňůře psovoda na běžkách. I tato disciplína, má-li být bezpečná, vyžaduje dokonalou ovladatelnost psa a dobrou kondici běžkaře.
<!--[if !supportLineBreakNewLine]-->Počátky moderního skijöringu sahají až do Skandinávie, odkud se velmi rychle rozšířil do Ameriky i západní Evropy. Avšak dávno před tímto rozmachem používaly tento neobvyklý způsob dopravy některé starobylé severské kmeny.
U nás se první závody konaly při závodech se psím spřežením 16. 3. 1985 v Peci pod Sněžkou.
Pro tento sport je vhodné každé sportovní plemeno psů, které můžeme používat pro práci v lehkém zápřahu. Kromě severských plemen to mohou být např. dobrmani, některá lovecká a ovčácká plemena nebo čeští horští psi. Špičkoví závodníci se většinou zaměřují na sportovní plemena šlechtěná pro rychlost a ne příliš osrstěná - např. aljašský hasky nebo evropský saňový pes. Důležitá je chuť běžet kupředu. Pes by měl být sebejistý, ale nesmí být agresivní. To je důležité zejména pro ty, kteří by se tomuto sportu chtěli věnovat závodně. Příliš nesmělý pes by mohl mít strach např. předjíždět jiného psa (hlavně sebevědomého) a zbytečně by nám tak komplikoval jinak plynulou jízdu. Agresivní pes se pak snaží každého psa, kterého míjí, napadnout. Zde si můžeme pomoci důslednou výchovou a výcvikem už v začátcích tréninku, kdy běháme se psem v neobvyklém prostředí. U mladého psa bychom měli začít s plnou tréninkovou zátěží až po ukončení jeho tělesného vývoje. Do té doby by pes měl ovládat základní cviky poslušnosti a ovladatelnosti, potřebné k pohybu ve volné přírodě.
Potřeby.
Pes k tomuto sportu nepotřebuje žádné jiné zvláštní vybavení, než je pro canicross nebo bikejöring. Důležitý je dobře padnoucí postroj pro sprint nebo turistický, ten je podobný stopovacímu postroji. Tažné lano by mělo být odpružené asi 5 m dlouhé. K psovi se připoutáme pomocí bederního opasku nebo horolezeckého sedáku. Ten je vhodnější, protože záškuby psa nás tak snadno nevyvedou z rovnováhy. Celou soupravu pro canicross si můžeme objednat u některé z firem, které vyrábí potřeby např. pro saňový sport.
Musher - běžkař musí mít podstatně obsáhlejší výbavu. Kvalitní pohodlnou obuv, běžky správné velikosti a hole. Pro začátek je dobré koupit kvalitní, ale starší vybavení. Nebo alespoň běžky, protože je při tréninku se psem určitě někde rozlámeme.
Trénink.
Ten si musíme rozvrhnout podle našich schopností a možností. Základem je absolutní ovladatelnost našeho psa a my musíme mít výborně zvládnutou jízdu na běžkách. Jízda se psem se totiž i pro kvalitního běžkaře stává velmi nebezpečná, a proto musí spolehlivě zvládat techniku jízdy, aby se mohl soustředit na trénink psa. Než psa připřáhneme před běžky, měl by mít dokonalou výchovu a výcvik psa v zápřahu. Takto trénujeme na vycházkách a při běhu se psem. Při canicrossu je pes lépe ovladatelný a tento sport je výborná předvýchova právě pro skijöring, a často bývá používán na udržení kondice psa i psovoda přes letní období. Společný běh je velmi důležitý k získání náležité souhry obou. Naučíme se při tom psa pozorovat, odhadovat a předvídat jeho reakce, což všechno později na běžkách mnohonásobně zúročíme. Psa zvykáme na různá prostředí, druhy zvířat od veverky přes koně až po srny. Každý, byť sebemenší náznak loveckého pudu musíme nekompromisně tlumit. Nesmí si všímat ani cizích psů a přitom spolehlivě ovládat povely "fuj", "ke mně", "stůj", "zůstaň", "zpátky", "pomalu" a musherské povely pro odbočování "ho" [hó] = doleva a povel "gee" [dží] = doprava. Také by měl dobře reagovat na povzbuzující povely pro zrychlení běhu. Všechno důsledně procvičujeme při běhu se psem.
V zimním období zhodnotíme hlavně svoji kondici a běžkařské umění. Samostatnou kapitolou tohoto sportu a tajemně utajovanou alchymií je správně zvolené mazání. Jeho správná volba rozhoduje o výsledku. Je nutno předvídat i vývoj počasí, stejně tak jako různost povrchu, po kterém trať povede. Při tréninku je vhodné volbu vosku pro použití na konkrétním povrchu vyzkoušet, abychom získané poznatky využili naostro při závodech. Rekreačně se tomuto sportu můžeme se svým psem věnovat, pokud jsme alespoň průměrní běžkaři, ale psa musíme mít vždy absolutně ovladatelného. Pokud si svým uměním nejsme jisti, je bezpodmínečně nutné zapracovat nejprve na sobě a své kondici. V opačném případě by se mohl tento sport pro nás stát velkým hazardem. Postupným tréninkem se můžeme vypracovat na slušnou úroveň a začít pomýšlet i na závody. Výhodu mají ti, kteří již téměř profesionálně na běžkách jezdí nebo alespoň techniku jízdy prvotřídně zvládají. Pokud k tomu ještě mají rádi psy, není problém v této disciplíně dosáhnout na posty nejvyšší. V takovém případě je však zapotřebí už i při tréninku využívat upravované běžecké tratě, aby se podmínky co nejvíce blížily situaci na závodech. Bohužel váš trénink na takovéto trati nebude patrně příliš vítán tradičními běžkaři, kterým bude trnem v oku řada stop od psa. Některé národní parky a chráněné krajinné oblasti mají na svém území jízdu se psím spřežením zakázanou. Pro běžkaře se psy to naštěstí zatím neplatí. Proto mohou hojně využívat všech dostupných tratí, měli by však při tom pamatovat na slušné vychování, aby nezavdali příčinu k vyřazení tohoto sportu z těchto míst.
Závody ve skijöringu se konají při závodech psích spřežení, pouze ty nejvýznamnější jsou organizovány odděleně (např. mistrovství světa apod.). Kategorie jsou rozdělené na ženy a muže, jezdí se s jedním nebo i dvěma psy. U nás je tento sport na velmi dobré úrovni a máme už závodníky, kteří nás skvěle reprezentují ve světě.
Ale i kdyby zůstalo jen u víkendového sportování, je i v tomto případě skijöring ideálním vyžitím pro člověka i psa a bude vždy krásnou projížďkou zimní přírodou, která stojí za to.

Pulka
Pes v postroji táhne boby člunkovitého tvaru zvané „pulka“ s povinnou zátěží a za ní jede běžkař, spojený s pulkou tažnou šňůrou. Tento tandem také vyžaduje celkovou souhru psa i lyžaře. A klade na oba vyšší tréninkové nároky než skijöring.
<!--[if !supportLineBreakNewLine]-->V dnešní době u nás poněkud opomíjený sport, snad pro nutnou precizní spolupráci mezi běžkařem a psem. Pes totiž musí táhnout pulku (tj. sáňky člunkovitého tvaru - podobné dětským bobům), a navíc je spojený tažnou šňůrou s běžkařem. K tomu všemu má ještě poněkud omezený pohyb oproti psům používaným ve skijöringu.
Vyvinul se ve Skandinávii ze zcela praktických aktivit. Skandinávci totiž milují výlety v přírodě a hlavně na běžkách. Pokud rodina vlastnila jen jednoho sportovního psa a věnovala se lyžování, nebylo daleko k tomu, aby pejska zapřáhli před boby, na které posadili dítě nebo uložili spoluzavazadlo. Tento způsob "přepravy" si získal velice rychle oblibu nejen v severských zemích, ale i v Americe, Kanadě a mnoha dalších. Postupem času se tato aktivita změnila ve velmi populární sport.
K tomuto sportu můžeme využít kterékoli plemeno vhodné do zápřahu (seveřáci, ovčáci, lovečtí psi apod.). Pokud psa ještě nemáme, musíme si rozmyslet, jestli se pulce budeme věnovat rekreačně nebo budeme i závodit. Podle toho zvolíme plemeno. Tedy takové, které používají sprintoví závodníci se psím spřežením - sibiřský hasky, aljašský hasky, evropský saňový pes. Protože však tento sport není tak rychlý jako skijöring (pes je omezen v pohybu postraňky), uplatní se i jiná plemena - aljašský malamut, samojed, grónský pes, dobrman apod.). Další důležitou součástí je (jako u skijöringu) zhodnocení našeho běžeckého umění. Pro rekreační jízdy musíme být alespoň průměrní běžci, ale s naprosto ovladatelným psem. Pokud však přemýšlíme o závodní kariéře, měli bychom být už předem výbornými běžkaři, aby nás z rovnováhy nevyvedla kdejaká nerovnost a mohli se plně soustředit na práci psa. Pulka je náročná kategorie a vyžaduje dokonalou souhru celého tandemu.
Potřeby. Pro psa potřebujeme pohodlný pulka-postroj. Tedy pro zápřah za sebe s postranními oky. Pulka je obdoba dětského bobu. Originální pulka je delší i užší než dětské boby a ve spodní části má malé lyže. Protože má poměrně vysokou pořizovací cenu (asi jako cena saní), tak si ji někteří závodníci zhotovují z dětských bobů nebo si ji sami vyrobí z laminátu, může být i dřevěná. Vrchní část tvoří plastový nebo látkový (batohovina) kryt. Způsob zápřahu je velmi starý. Pes je zapřažen mezi postranními ojemi, které jsou nad jeho hlavou spojeny obloukem. Materiál používaný na oba prvky může být dural, laminát, bambus apod. Oje musí být tak dlouhé, aby pes ani při plném cvalu nenarážel zadními končetinami o přední část pulky. Druhý konec oje je kyvně upevněn k přední části pulky a odtud vede také tažné lano k lyžaři. To je navíc nadlehčováno, (aby se nedostalo pod pulku a pod lyže běžce) "anténkou" tj. vztyčenou ocelovou pružinou s očkem, která je na zadní straně pulky a dále vede na karabinu, zaklesnutou do opasku lyžaře nebo do obdoby horolezeckého sedáku (ten je bezpečnější a lépe s ním udržíme rovnováhu).
Tento způsob zápřahu nedovolí pulce, aby najela psovi na nohy nebo vybočovala z trati. Může ji také sám svým tělem při sjezdech brzdit.
Mezi další výbavu patří dobré běžecké lyže správné délky, a stejně tak jako u skijöringu si pořídíme lyže třeba i starší (vzhledem k možnosti jejich poškození při tréninku), ale kvalitní. Pro trénink "na suchu" pak používáme tzv. rollpulku, tedy pulku opatřenou jednonápravovým podvozkem se dvěma kolečky a nebo vozíček odpovídající velikosti.
Trénink. Pes musí mít základní výcvik a dobře zvládnutou poslušnost, stejně tak jako u všech ostatních sportů. Navíc musí již ovládat základní musherské povely "go", "ho", "gee" a "stůj." Ty můžeme nacvičovat například při canicrossu (avšak s příslušným sprintovým postrojem, aby se pes naučil rozlišovat způsob zápřahu, zda bude jen volně na šňůře či omezen před pulkou). Mladého psa začínáme trénovat v plné zátěži až po ukončení tělesného vývoje. Do té doby ho navykáme na pulkový postroj a na omezení pohybu při jeho zapřažení mezi oje. Zpočátku je jednoduší trénovat s rollpulkou, tedy na suchu, aby si pes zvykl na pohyb neznámého rachotícího předmětu za sebou, který ho neustále pronásleduje. Takto můžeme cvičit již i odrostlé štěně, protože rollpulka bez zátěže klade malý odpor. Dbáme, aby se pes při tréninku nezranil a nezačal se bát.
Psa v postroji zapřáhneme před rollpulku a zpočátku ho vedeme na vodítku tak, aby zbytečně ze strachu nezrychloval, netočil se, nepřeskakoval oje a nevyvlékal se z postroje. Pokud se pes bojí, postupujeme velmi trpělivě a opatrně, a také ho vydatně při tom povzbuzujeme. Tyto tréninkové vycházky provozujeme tak dlouho, až si pes dokonale zvykne na pohyb a reakce vozíčku v zatáčkách, z kopce, na nerovnostech a podobně. Potom na rollpulku upevníme zátěž a její hmotnost postupně podle kondice psa zvyšujeme. Na závodech je povinná zátěž (hmotnost celé pulky se zátěží, včetně ojí, oblouků a postroje) pro feny 15 kg a pro psy 20 kg. Později se sami připřáhneme za rollpulku a učíme psa samostatné jízdě vpřed, aniž by očekával, že poběžíme před ním či na jeho úrovni. Pokud spolehlivě ovládá povel "go", neměl by to být problém. Za rollpulkou můžeme běžet nebo ti odvážnější mohou jet i na kole, ale pouze tehdy, můžete-li se na psa a jeho reakce stoprocentně spolehnout. Takto trénujeme různé délky tratí pro získání kondice na zimu.
Změnu z rollpulky na pulku jedoucí po sněhu dobře trénovaný pes bravurně zvládne. Pokud máme na sněhu obavy, můžeme za pulkou zpočátku běžet bez lyží. Pes si musí zvyknout na jiný způsob pohybu, než měla pulka s kolečky. Tak jako při skijöringu se učíme správně voskovat a to nejen naše běžky, ale i lyžičky na pulce. Pokud chceme trénovat na závody, měli bychom příležitostně trénovat i na upravovaných běžeckých tratích, stejně tak jako při skijöringu. Hrozí zde menší nebezpečí úrazu při vyšších rychlostech (když je namrzlý hluboký sníh) a navíc pak tréninkový čas můžete lépe srovnávat s časy dosahovanými závodníky při závodech.
Závody se u nás konají při závodech psích spřežení pod označením kategorie "S" případně "P" a dělí se na ženy, muže a také podle počtu psů, protože je přípustné zapřáhnout jednoho, ale také až tři psy v tandemu za sebou.
Rollpulka – pes, vozík a psovod
Pes v postroji táhne dvoukolový vozík s povinnou zátěží následován psovodem (i na kole), který je s ním spojený tažnou šňůrou. Uspořádání využívané dnes více při turistice než na závodech.

Mushing
Dva a více psů v postrojích táhnou svého psovoda = mushera na speciálních saních nebo na řiditelném vozíku. I přes svou vysokou úroveň a vynikající výsledky našich závodníků na mezinárodním poli je tento sport u nás společensky a mediálně opomíjený.
<!--[if !supportLineBreakNewLine]-->Historie Je to už několik tisíc let, kdy se člověk na dalekém severu rozhodl, že své psy také využije do zápřahu. Na kterém kontinentu tento pradávný a spolehlivý způsob dopravy byl nejdříve používán, je dnes již těžko zjistitelné (stopy zatím míří na Sibiř). Nejdříve psi tahali kožené vaky, později indiánské smyky - travois, ze kterých se postupně vyvinuly saně. Už tehdy byli psi plánovitě chovaní pro vytrvalost, nenáročnost a hlavně spolehlivost. Vždyť na kvalitě psů záviselo přežití celého kmene.
Lidé byli odjakživa soutěživí. A tak netrvalo dlouho a začali mezi sebou porovnávat, kdo má rychlejší nebo silnější spřežení. Zlatá horečka na Aljašce vývoj závodů ještě urychlila. Zejména pokud se jednalo o rychlost poštovního psího spřežení, které všichni netrpělivě očekávali a sázeli se, kdy dorazí. Přistěhovalci a různí dobrodruzi si snažili přivydělat i jiným způsobem než jen hledáním zlata nebo obchodováním. Rychlé a vytrvalé spřežení znamenalo mít velmi cenný majetek. Pro získání lepších výkonů někteří závodníci začali křížit dovezené psy s místními, což však nepříznivě ovlivnilo vývoj těchto domorodých plemen.
Psí spřežení bývala také často používaná při polárních výpravách.
O závodech, jako takových, se dá mluvit až od roku 1908. V roce 1907 byl v Nome založen kynologický klub, který o rok později pořádal první závod s oficiálními pravidly - All Alaska Sweeptakes. Vyhrát závody bylo vždy velkou prestiží, a tak plemena, se kterými závodili vítězové, se stávali rychle módní. To například přispělo i k rychlému rozšíření haskyho ze Sibiře. Brzy se sportovní závody staly velmi populární a hlavně po 2. světové válce se velmi rozšířily. Organizace, které sdružovali zájemce o tento sport pořádaly také mnoho závodů. Mezi nejpopulárnější (i z finančních důvodů) dodnes patří World Championship Sled Dog Race, North - American Championship nebo Fur Rendez Vous. Iditarod (Iditarod Trail International Championship Race) pojmenováno podle indiánské osady Iditarod. Tento závod je jedním z nejznámějších longových etapových závodů z Anchorange do Nome, který se koná jako vzpomínka na záchrannou akci. Když v roce 1925 v Nome vypukla epidemie záškrtu, bylo tou dobou velmi špatné počasí a psí spřežení bylo jediným dopravním prostředkem k dovozu séra, které bylo možné v této situaci použít. Záchranná výprava se skládala z několika spřežení, která si štafetově zásilku předávala. Tento závod bude navždy spojen se jménem Leonharda Seppaly, který se vydal na cestu jako první. Koná se vždy první sobotu v březnu, trať měří 1920 km. Není to přesná kopie původní cesty, ale je částečně upravená na hranici únosnosti lidských možností. Přesto se ho účastní několik desítek spřežení a ne vždy to jsou jen severská plemena. Někoho snad ani nepřekvapí české jméno jednoho z účastníků Jana Maška, který žije na Aljašce od roku 1971 a startoval zde už osmkrát.
V roce 1966 vzniká mezinárodní organizace ISDRA (International Sled Dog Racing Asociation), která se rozhodla propagovat tento sport po celém světě. Na Aljašce, kde tento sport vznikl, je jízda se psím spřežením stále velmi populární a stala se národním sportem. V roce 1932 byl mushing jako sport zařazený mezi ostatní disciplíny na ZOH v Lake Placid. V Evropě se postupně začal rozvíjet od konce 50. let. Bylo to také podmíněno dovozem severských psů, pro které se snažili sportovně založení chovatelé najít jejich původní uplatnění. Ve Švýcarsku byl v roce 1959 založen Klub severských plemen, následovalo Německo, Holandsko a Norsko. V začátcích se musely vyřešit problémy nejen s výstrojí, výcvikem a tréninkem psů. Ale bylo také nutné přizpůsobit organizaci a pravidla závodů evropským podmínkám. První oficiální závody se konaly v roce 1972 v Latropu.
U nás se první oficiální závody konaly v roce 1985 v Peci pod Sněžkou, organizované Klubem českého horského psa. Nutno dodat, že ještě před konáním oficiálních závodů bylo u nás mnoho pejskařů zapálených pro tento sport. Pro rozvoj tohoto sportu dělali nadšenci možné i nemožné a dokonce zvali zahraniční závodníky na přednášky, aby se podělili o své poznatky z výcviku a tréninku saňových psů a pomohli nám napojit se na tehdejší evropský trend.
V dnešní době je tento sport zastoupen ve Svazu sportu psích spřežení České republiky (SSPS). Ten zastřešuje Českou asociaci sportu psích spřežení (ČASPS) a Českomoravský sportovní klub psů severských plemen (ČM SKPSP). První organizace sdružuje zájemce o saňový sport bez ohledu na plemeno nebo čistokrevnost zapřahaných psů. Prostřednictvím členství v ESDRA (Evropská asociace psích spřežení) je členem ALGFIS (světová federace sportu). Druhá organizace je pro závodníky se severskými plemeny s průkazem původu a je členem FISTC (světová federace čistokrevných psích spřežení). Základní organizací SSPS je Musher club. Členy mohou být nejen závodníci, jejich pomocníci, organizátoři, ale i fandové do tohoto sportu bez potřeby mít vlastní psí spřežení. Všechny organizace, ať mezinárodní či naše stále dohlížejí na dodržování pravidel a případně je aktualizují.
Tento sport je v naší republice už na velmi vysoké úrovni. Musheři běžně závodí na zahraničních závodech a jsou tvrdými konkurenty na mistrovstvích Evropy nebo světa.
Za připomínku stojí jméno doktora Václava Vojtěcha, jednoho z našich prvních polárníků a hlavně musherů, který pracoval v expediční skupině admirála Byrda (jenž jako první člověk přečkal na 80° jižní zeměpisné šířky období tzv. polární noci). Vojtěch se vypracoval z topiče přes stewarda na psovoda a cvičil psí spřežení pro tuto expedici na Novém Zélandu. Byl prvním, kdo k nám dovezl severského psa - haskyho.

Agility cross
Tým překonává přírodní i umělé překážky ve vyznačených úsecích (ty jsou zpravidla čtyři se čtyřmi rozhodčími). Přírodním terénem může být park, les aj., pravidla jsou z velké části obdobná pravidlům u agility.

Triatlon
Psovod se svým psem překonává několikakilometrovou trať na kole, během a plaváním. Závody jsou zpravidla rozděleny na kategorie, například podle velikosti psa. Rozhodující je čas, za který byla trať překonána.

Sportovní kynologický výcvik
Psovod svého psa cvičí podle stanovených zkušebních řádů, které mají sportovní charakter (např. národní zkušební řád nebo mezinárodní zkušební řád).

Mondioring
Sportovní kynologický výcvik podle mezinárodního zkušebního řádu Mondio – Ring. Psovod svého psa cvičí podle tohoto řádu, který se svým charakterem blíží sportovnímu výcviku. Prvky poslušnosti jsou podobné jako u ostatních zkušebních řádů, ale podstatnou a neobvyklou částí jsou cviky obrany. Ta je i divácky velmi atraktivní, i přímo k tomuto účelu předváděná. Pes totiž musí čelit neobvykle se bránícímu figurantovi a ještě před jeho zadržením překonat komplikovanou překážku.

High jump
Pes vyskakuje co nejvýše na zavěšeného peška. I u tohoto zdánlivě bezpečného sportu může dojít (zvlášť u jedinců s horší prostorovou orientací) k vážným zraněním.

Hang time
Pes výskokem chytí zavěšeného peška (v základní výšce 1,5 metru). Poté se měří čas, jak dlouho se pes na peškovi udrží. Někdy to bývají velmi překvapivé časy.

Přetahování o lano
Dva psi se přetahují o silné, dvojitě pletené lano, dlouhé asi 1 metr. Každý pes je z bezpečnostních důvodů na své straně upoutaný dlouhým řetězem k pevnému bodu, aby se soupeři nemohli dostat k sobě. Prohrává ten, který se dříve pustí lana. Tato podívaná zaujme nejen diváky, ale zejména soutěžící psy.